Vladimír Ambros byl výrazným představitelem našeho hudebního života.  Narodil se 18. září 1890 v Prostějově. Pocházel z hudební rodiny. Otec Ezechiel Ambros byl zakladatelem a ředitelem zdejší hudební školy, ředitelem hudebního kůru a až do své smrti řídil pěvecké sbory Orlice a Vlastimila.

V osmi letech se začal učit hrát na housle, později i na klavír. Hudbě se věnovali i dva Vladimírovi bratři Emanuel a Jan. V letech 1907–1910 byl žákem Leoše Janáčka na varhanické škole v Brně. V roce 1911 odešel do Frankfurtu nad Mohanem, kde mu František Neumann zprostředkoval místo korepetitora v tamním divadle. Rovněž zde pokračoval v dalším vzdělání na konzervatoři. Seznámil se zde s budoucí manželkou, Angličankou Mabel Speakmanovou. 1. světovou válku prožil v Anglii, kde působil jako korepetitor v londýnském Covent Garden a jako dirigent soukromé opery Carl Rossa. Do Prostějova se vrátil v roce 1921. Začal učit na hudební škole. Dále byl sbormistrem pěveckých spolků Orlice a Vlastimila a dirigentem Orchestrálního sdružení.

V letech 1926–1938 zastával funkci ředitele hudební školy v Břeclavi. Nadále však udržoval kontakty s Prostějovem. Pořádal koncerty a zájezdy a s pomocí Františka Neumanna a Břetislava Bakaly byly některé jeho skladby provedeny v brněnském Národním divadle a rozhlase. Po návratu do Prostějova se věnoval především kompozici a dirigování Orchestrálního sdružení. Jeho díla byla uváděna v Praze, Brně a Olomouci.

Byl nadaným hudebníkem, noblesním a elegantním mužem i skvělým diskutérem a společníkem. Dokladem toho byla i jeho účast v debatách kulturních osobností města ve „Škrobalově salónu“ v ulici Hanačka č. 2. Vážili si ho muzikologové Břetislav Bakala, Vladimír Helfert, Vladimír Gregor, Jan Racek a prostějovští hudebníci a pedagogové Zdeněk Vlk a Ernest Hains.

Jeho dílo zahrnuje 135 děl různých kompozičních odvětví. Patří mezi ně například klavírní skladby (Pozdrav z hor, Hukvaldské hvězdy osiřely) a orchestrální a symfonická díla (trilogie Beskydy, Symfonie přírody, Rolnická suita, kantáta Veliký návrat, symfonická báseň Balada o nenarozeném dítěti, Labutinka, cyklus písní na slova Vítězslava Nezvala Sbohem a šáteček, Symfonieta pro malý orchestr a klavír). Připomenout můžeme melodrama Máj složené na  Máchovy verše  uvedené vkvětnu a červnu  1939 v Prostějově a v Brně za účasti čtyřicetičlenného orchestru a devadesátičlenného recitačního sboru studentů prostějovských škol. Propojil zde hudbu s recitací, sborovým zpěvem, filmem a světelnými efekty.

I po roce 1945 aktivně komponoval, dirigoval i soukromě vyučoval. Jeho pracovní vypětí se podepsalo na zdravotním stavu. Na podzim 1946 byl poprvé postižen nervovou chorobou, která ho potom doprovázela po celý život. Zemřel 12. května 1956 ve věku 65 let na uremii v prostějovské nemocnici.

Jeho památku v našem městě připomíná název základní umělecké školy, ulice, pamětní deska na domě v Rejskově ulici č. 25 (dílo Rudolfa Štafy, 1969), zachovaná korespondence a pozůstalost v Muzeu a galerii v Prostějově a místo posledního odpočinku na Městském hřbitově v Prostějově. Jeho přínos ocenil v rozsáhlé monografii Vladimír Gregor. Plným právem jej označil za spolutvůrce české hudby 20. století.

Letošní 70. výročí Ambrosova úmrtí si připomínáme různými akcemi.  Patří mezi ně výstava fotografií Vladimíra Ambrose v promenoáru Městského divadla. Pocházejí z ateliéru fotografa Václava Ševčíka a soukromého alba Mabel. 4. května 2026 se konal v přednáškovém sále Národního domu koncert ZUŠ Vladimíra Ambrose Pocta Vladimíru Ambrosovi. Zazněla na něm Ambrosova díla. V pátek 22. května 2026 v 17 hodin v rámci Noci muzeí proběhne vernisáž výstavy na lodžii muzea „Vladimír Ambros mistr hudby a slova“. Vystavené historické fotografie, dokumenty a další dobové materiály oživují atmosféru doby, ve které působil a nabízí hlubší pohled na jeho přínos české hudbě. Zároveň bude pokřtěn sborník kolektivu autorů „Vladimír Ambros, 1890–1956, mistr hudby a slova“, který vychází jako čtvrtý svazek ediční řady Galerie osobností Muzea a galerie v Prostějově.

Foto: podobizna V. Ambrose 

Zdroj text i foto: Hana Bartková, kronikářka města