Oldřich Machač byl jedním ze základních pilířů zlaté generace sedmdesátých let a mistr bodyčeků. Narodil se 18. dubna 1946 v Prostějově. Bydlel a vyrůstal v domě v Kostelecké ulici č. 3 (na místě byla postavena budova České pojišťovny). K hokeji jej přivedl o rok starší bratr Miroslav, kterého zpočátku doprovázel na zimní stadion na hokejové tréninky. Později si hokej sám vyzkoušel. Zpočátku hrál v mládežnickém družstvu pod vedením trenérů Toula a Vilímce. Potom hrál dvě sezóny (1963–1965) druhou ligu v dresu Železáren.

V roce 1965 byl povolán na vojnu. Došlo k dohodě mezi Duklou Jihlava a Duklou Košice, že jim Oldřicha Machače zapůjčí na rok a potom si ho stáhnou k sobě. On však za rok udělal takové pokroky, že se o něj zajímali i trenéři reprezentace a představitelé Dukly Košice jej nechtěli do Jihlavy pustit. V Košicích získal cenné zkušenosti pod vedením trenéra Ladislava Štemproka. Jeho hokejovými rádci a vzory byli dva lidé. Prvním byl Stanislav Bábek, který do Prostějova přišel hrát v závěru své hráčské kariéry a jeho prvoligové zkušenosti měly na mladého Machače zásadní vliv. Druhým byl prostějovský rodák, mistr republiky a hráč Rudé hvězdy Brno František Mašláň.

Už během vojny se dostal do širší nominace reprezentačního družstva a v roce 1967 hrál na mistrovství světa ve Vídni. Po návratu z Košic se stal členem prvoligového týmu ZKL, později Zetor Brno (předchůdkyň dnešní Komety). S modrobílým dresem a číslem 6 spojil svoji hokejovou dráhu až do roku 1978. Oddílu napomohl třikrát k získání titulu vicemistra ligy.

Další etapu jeho života představovalo působení v československém reprezentačním týmu. Vytvořil zde legendární dvojici s Františkem Pospíšilem. Skvěle se doplňovali. Pospíšil jako tvořivý obránce, který zakládal útoky a svými přihrávkami vytvářel šance pro útok a Machač jako neústupný rozbíječ akcí, který v žádném souboji neuhne. Přes své hlavně defenzivní útoky měl velmi účinnou a prudkou střelu, díky které dal v reprezentaci 37 a v lize dokonce 109 branek. Dokonale ovládal hru těla a proslavené byly jeho bodyčeky provedené vybočením kyčle.

První medaili – stříbrnou získal už v roce 1968 na zimních olympijských hrách v Grenoblu. Další medaile získal na olympiádách v Sapporu (1972 bronz) a v Innsbrucku (1976 stříbro). Úspěšné bylo také jeho vystoupení na Kanadském poháru v roce 1976.  Největším jeho reprezentačním počinem byl trojnásobný titul mistra světa z let 1972, 1976 a 1977. S reprezentací se rozloučil na mistrovství světa v Praze v roce 1978. V letech 1978–1982 hrál v týmu Starbulls Rosenheim.  Také tam patřil mezi nejlepší hráče a po zisku ligového titulu. v roce 1982 svoji hokejovou kariéru ukončil.

Odešel do soukromého sektoru a podnikal v potravinářském průmyslu. Svůj milovaný sport však sledoval až do smrti. Hokeji se věnoval i bratr Miroslav Machač (1945–1984), který hrál řadu let v druholigových týmech (Dukla Trenčín, TJ Baník ČSA Karviná, Hanácké železárny Prostějov).

V národním týmu odehrál celkem 293 zápasů. Za vynikající sportovní výsledky byl v roce 1999 uveden do síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF a v roce 2008 do síně slávy českého hokeje. Byl také oceněn v rámci ankety Sportovec Olomouckého kraje v roce 2004. Za jeho zásluhy v oblasti ledního hokeje mu byla v roce 2021 udělena Cena města Prostějova in memoriam za rok 2020. Jeho životní a hokejový příběh připomíná filmový medailón Oldřich Machač – král bodyčeků (režie Pavel Brynych, Tomáš Vincenec) natočený pro Českou televizi v roce 2005.

Poslední roky žil s rodinou v Mostkovicích, kde 10. srpna 2011 po dlouhé a těžké nemoci zemřel. Byl pohřben 15. srpna 2011 za účasti rodiny, přátel, spoluhráčů a sportovních příznivců do rodinné hrobky v jižní arkádě městského hřbitova v Prostějově.

 „Moc si vážím všech úspěchů, kterých jsme s klukama dosáhli. V národňáku se nám tenkrát moc dařilo a vzpomíná se na to krásně. Mimořádným zážitkem určitě byl Kanadský pohár 1976, první příležitost zahrát si proti největším hvězdám NHL. Ukázali jsme, že hokej taky umíme,“ konstatoval v jednom z rozhovorů O. Machač.  A v televizním dokumentu zazněla tato jeho slova: „Hokej nemůže hrát hodnej člověk, ten může chodit do tanečních nebo hrát šachy. Hokej je tvrdá hra a s tím každý musí počítat.“  Byl to legendární bek, proslul vysokou výkonností, ale také férovostí, skromností a elegancí pohybu.  Plně o něm platí slova trenéra Karla Guta: „Byl to vynikající hokejista i člověk.“

Foto: snímek O. Machače.

Zdroj text i foto:Hana Bartková, kronikářka města