Jan Alois Hanke z Hankenštejna (1751–1806) je významnou osobností moravského osvícenství. Patřil k Dobrovského generaci našich obrozenců.

Navázal na činnost moravských učenců Josefa Vratislava Monseho, Jana Petra Cerroniho, Františka Martina Pelcla, Karla Rafaela Ungára, Františka Faustina Procházku a Josefa Dobnera.

Holešovský rodák vystudoval gymnázium v Olomouci a ve Vídni práva. Získal také filozofické a filologické vzdělání. Působil jako hospodářský úředník na různých místech Moravy. V letech 1777–1791 byl kustodem, později knihovníkem univerzitní knihovny v Olomouci. Krátce byl také profesorem češtiny na šlechtické akademii v Olomouci.

Je autorem řady vlastivědných, ekonomických, náboženských a jazykových prací. Nejvýznamnější prací je německy psaná obrana češtiny Doporučení české řeči a literatury (Vídeň 1793). Je zaměřena prakticky. Podal v ní návod, jak se nejsnadněji naučit české řeči.

Nejvydávanějším Hankeovým dílem je Pokus o splavnění řeky Moravy a obchod Moravanů. Tato práce vyšla ve třech doplněných a upravených vydáních. První vydání je z roku 1784. Hanke v ní uváděl pokus o splavnění Moravy od Litovle až po ústí Dunaje v zájmu moravského obchodu a průmyslu. Stal se tímto propagátorem vodní cesty Dunaj – Odra – Labe.

 O Prostějovu zde napsal toto: „V Prostějově se zpracovává mnoho bavlněného zboží, zvláště na podšívky. Tyto výrobky jdou odtud hojně do Polska.“  Dále psal o velkých obilních trzích: „Vzpomínám si na týdenní trh v Prostějově v září 1768. Nabízelo se tam na prodej přes 25 tisíc měřic obilí a napočítalo se na 240 rolníků z hor, kteří nakoupili v Prostějově obilí a odjížděli s těžkými náklady… Také většina pálenky se pořád ještě vyrábí v Prostějově. S velkou pravděpodobností je možno soudit, že ročně se vyrábí v Prostějově 10 tisíc věder pálenky.“  Tyto dvě nejznámější práce byly přeloženy do češtiny Juliem Dolanským a vyšly  tiskem zásluhou Městské knihovny v Holešově v roce 1973.

V roce 1790 byl zbaven místa knihovníka a byl předčasně penzionován. Důvodem byly osobní spory i změněná politická situace. V roce 1804 prochází rodinnou krizí. Rozešel se s manželkou a odjel z Olomouce do Prostějova, kde žili jeho rodiče a děti. Sem také přestěhoval svoji cennou knihovnu obsahující například díla Voltairova a Lessingova.

Do jeho života zasáhly napoleonské války.  Protože uměl velmi dobře francouzsky, byl v prosinci 1805 maršálem Mortiérem jmenován tlumočníkem pro styk mezi vojskem a prostějovským magistrátem.  Spolupracoval hlavně při zásobování francouzského vojska. Jeho působením se podařilo zabránit vypálení Prostějova.  Byl však vyšetřován pro kolaboraci s nepřítelem. Francouzská okupace města skončila 6. ledna 1806. Hanke nechtěl z města utéct a opustit svoje děti. Zůstal tedy v Prostějově. Velitel olomoucké pevnosti žádal vyšetřit Hankeovu spolupráci s nepřítelem. Magistrátní syndik Spanie se zasloužil o dobrý posudek, ve kterém ocenil Hankeovy překladatelské služby. Jeho údajná vina vůči rakouské monarchii však nebyla zahlazena. Napsal totiž nekrolog na stoupence Velké francouzské revoluce hraběte Maxmiliána Lamberka. Byla mu zabavena vzácná knihovna. Následovala vyšetřování, výslechy a šikanování. To vše se podepsalo na jeho zdravotním stavu.

 Zemřel 26. března 1806 ve věku 54 let na nervovou horečku v Prostějově. Byl pohřben na tehdejším hřbitově U svatého Petra. V Prostějově napsal spis Slavěnka pro slovanské dějiny, státovědu, přírodopis a filozofii se zvláštním ohledem na Čechy (1804). Pozornost zde věnoval i hanáckým zvykům a obyčejům.

J. A. Hanke z Hankenštejna žil v Prostějov poslední dva roky svého života. Není naše město tomuto vynikajícímu učenci, členu čtyř učených společností, apologetovi češtiny a „moravskému poslu úsvitu“ něco dlužno? Nechybí zde na něj nějaká památka v podobě pojmenování ulice či pamětní desky? Kromě pár drobných článků a studií prostějovských historiků Františka Koželuhy, Bohuslava Krause a Bohuslava Eliáše nám tohoto vědce v Prostějově nepřipomíná vůbec nic. Ale abychom byli spravedliví dodejme, že zde byla ulice Hankeho z Hankenštejnů, a to v letech 1940–1945, kdy byla takto přejmenována ulice Českobratrská.