Narodil se 19. února 1926 v Olšanech a s touto vesnicí byl spjatý po celý svůj život. Zde také v nedožitých šedesáti letech 18. února 1986 zemřel. Pocházel ze selské rodiny. Od roku 1937 studoval na gymnáziu v Prostějově.
V roce 1941 přešel na Vyšší hospodářskou školu v Olomouci. Maturoval na ní v roce 1945. Zpočátku byl soukromým rolníkem. Od roku 1952 pracoval v JZD Olšany a od roku 1976 v JZD Vrbátky, především na úseku živočišné výroby. V roce 1984 odešel ze zdravotních důvodů do invalidního důchodu.
Do literatury vstoupil koncem šedesátých let, kdy začal publikovat v prostějovské Stráži lidu. Potom přispíval do různých novin a časopisů (Mladá fronta, Lidová demokracie, Rovnost, Host do domu, kulturní revue Prostějovska Štafeta, Naše rodina, Nová svoboda).
Literatura pro něj nebyla intelektuální potřebou, ale především morálním posláním. Byl spíše selsky zamlklý a usebraný, stejně tak i jeho tvorba byla skoupá na slovo. Nenajdeme v ní dlouhé popisy ani metafory, ale spíše strohý prozaický tvar, který ve zkratce zachycuje lidské osudy. Tyto vnímal v kontextu křesťanské víry. Hrdinové jeho povídek jsou obyčejní lidé – staří, osamocení, různě handicapovaní, samozřejmě také děti. Jsou často zachycováni v mezních okamžicích života, kdy si uvědomují blízkost smrti a bilancují své životní situace.
Vykreslením psychologické situace i využitím silně lyrizovaného jazyka navazoval Lubomír Nakládal na prozaickou tvorbu Jana Čepa. Připomene nám to třeba i blízkost titulů knih Tráva kvete (Nakládal) a Polní tráva (Čep). Lyrizace se projevovala především v popisu přírody a v meditacích. Autor svého vesnického člověka dokonale znal a dovedl se vžít do všech detailů. Povídky mají kontextový charakter, často pracují s náznakem a s citlivým pochopením psychologické motivace.
Pro ukotvení próz v křesťanské etice narážel mnohdy na publikační potíže. Knižně tak vyšlo z jeho prací pouze torzo v brněnském nakladatelství Blok, které v době normalizace zásluhou redaktora Jaroslava Nováka vydání knih prosadilo. Jsou to povídkové knihy Ještě na růži rosa (Brno1973), Zůstaň, jsi krásná (Brno 1975, povídky pro mládež) a Tráva kvete (Brno 1982).
Významnou oblastí jeho tvorby byla činnost překladatelská, a to z polštiny. Polsky se naučil jako samouk četbou novin a časopisů. Zaměřoval se hlavně na katolicky orientovanou prózu. Patří sem překlady: Jan Dobraczyński: Přelévat moře, Aleksander Kunicki: Tajná fronta, Zofia Kossaková: Beze zbraně, Anka Kowalska: Konec velkých prázdnin, Jan Dobraczyński: Klíč moudrosti. Významný je výbor z polské literatury pro mládež Šestipatrový dům (1980) a účast na wolkerovském tisku Básníka miluje svět (1980). Jeho povídky Tráva kvete vyšly také v Německu pod názvem Das Gras blüht.
Byl také autorem rozhlasových pásem poezie a příspěvků v polských sbornících. Pojilo jej přátelství se spisovatelem, básníkem a malířem Ladislavem Stehlíkem, což nám připomíná drobný spisek Den plný slunce. Přátelil se s plumlovským literárním sběratelem, publicistou a znalcem díla Jana Čepa Ladislavem Šebelou. V roce 1970 se s překladatelem a bibliofilem O. F. Bablerem podílel na založení olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů a stal se jejím členem.
Lubomír Nakládal byl jedním z mála aktivních literárních tvůrců Prostějovska. Jeho vlastní tvorba i překlady ho začleňují do našeho literárního místopisu. Literární historik Jaroslav Med plným právem o něm napsal tato slova: „Haná v něm měla spisovatele a jednoho z těch, kteří se pokusili literárně ztvárnit její tvář i proměny v čase.“
Hana Bartková, kronikářka města
Hanácké střípky 