Normalizace jistě nebyla příliš příjemná doba, ale až na výjimky jsem měli všechno, co jsme potřebovali. Chyběla svoboda.
Do duše se mi vryla vzpomínka, kdy jsem jako druháček seděl ve třídě na odpolední směně (bylo hodně dětí a kapacita škol nestačila) a poslouchal výklad soudružky učitelky, že dnes je už jiná doba a nikdo nežije v bídě. To slunce tehdy tak svítilo! Je to jedna z mála pěkných vzpomínek na školu, je to ve mně jako v koze…
Máme tu tedy dvě hodnoty: svobodu a bídu. Není tedy divné, že náš exodus ze socialismu provází nostalgie. Za socialismu neexistovalo, aby byl někdo bez domova, v exekuci, ve hmotné nouzi. Vzpomínám na to, jak pěkné dětství jsme měli, i když pracoval jen tatínek a maminka byla s námi dětmi doma. Vždycky jsme měli, co jsme potřebovali – jídlo, i do toho kostela jsme mohli, i když asi pod dohledem.
Proto musíme my starší vymřít. Jenže. V tomto novém světě není jen materiální bída. Lidem schází duchovní přesah. Obávám se, že dnešní mladí lidé už nebudou schopni svobodně a spokojeně žít. A to ani v té většině, která se má materiálně poměrně dobře. Svoboda je samozřejmá a stává se nepodstatnou. A tak spějeme k novému socialismu.
Já vím, že se tu pořád zamýšlím nad tím samým, ale nemůžu si pomoct. Ta fixace myšlenek komunistického ideálu je příliš silná. Navíc je podpořena katolickou výchovou, která taky ve svém základu obsahuje naději podobnou té komunistické – bratrství všech lidí světa. Jistě, i v církvi se najdou pochybné existence, ale co má potom člověk hledat?
Jako monarchista věřím v naději předkládanou osvíceným památníkem. Vidíte to taky, jakou prestiž má v naší republice britská královská rodina? Oni jsou archetypem moderní monarchie.
Věřím v naději. Že zase jednou budeme mít všichni všechno, co k životu potřebujeme. Proto bych ke zdrženlivosti v hrabání majetku chtěl přimět naše současné politiky, kteří si myslí, že jim náš stát patří.
Mohl bych tady o tom psát dlouho. Ale víc než naději bych asi nepřinesl…
Hanácké střípky 