Včera prošel Prahou „pochod hrdosti“ (Prague pride). Nemám nic proti heterosexuálům, homosexuálům a jakýmkoliv-sexuálům. Mají právo na svou orientaci, vyčítat ji by bylo zvrácené. Zrovna tak se mi ale jeví zvrácené, když se někdo svým „genderem“ chlubí navenek. Sexualita je věc intimní a měla by tudíž být věcí jen těch lidí, kteří se navzájem milují.
Jasně, jsem vopruz a maloměšťák a nevím, jak by mě označila dnešní mladá generace. Je to ale ve mně jako „v koze“, že lásku ven netahám. Prostě výchova a možná trošku i obyčejný stud. Obojí je vlastně záležitostí získávanou až v průběhu let. Malé dítě se nestydí, dokud ho to někdo nenaučí.
Mluví se teď dost o možnosti sňatků pro homosexuály. Obávám se, že to není dobrý nápad. Vize rodiny jako společenství matky, otce a dětí je dlouholetá osvědčená zkušenost. Jinak orientované gendery mají nyní možnost uzavřít registrované partnerství. To je samozřejmě dobře, svazek milujících osob by neměl být nikomu upírán. Ale manželství? Výchova dětí?
Dnes je běžnou součástí života hraní her. Nejčastěji na počítači nebo mobilu. Hrajeme si všichni, proč to zastírat? Co když by se ale taková hra mohla stát z života dětí, které by pocházely z manželství stejnopohlavního páru? Stud a výchova. Gender prý není možné změnit. Ale předstírat ho? To už tak jednoznačné není.
Hrdost je vzácná věc. Máme být na co a na koho hrdí. A nemusíme to nikomu dokazovat.
Hanácké střípky 